Nevěř nikomu, komu je přes třicet

Ano. Je to tak. Jsem na světě více než třicet měsíců. Letí to. Každý den by teď vydal za knihu, protože začínám stále více poznávat okolní svět a rozumět, nebo spíš nerozumět tomu, co se všude děje. Každopádně nikdy neuškodí se na cokoliv zeptat a tak se ptám: "A proč?". Řeknu vám, že ne vždy se dočkám odpovědi, přitom chci vědět jen, proč ještě nejede tramvaj, proč jede tatínek do práce, proč se musí platit, proč se musím oblékat, proč je venku zima, proč je prosinec? Občas taky není marné to kombinovat s jinou otázkou, jako třeba: "Kde je maminka?", "Jela nakoupit", "A proč?". Zajímavé je taky používat stejné věty jako dospělí, někdy je tím slušně vykolejíte. Jako např. Ale vždyť to víš tatínku, Já jsem si z Tebe dělal srandu, To autíčko má čepici, no to snad není možný, My letíme oba, já se z toho zblázním, Babičko, přestaň mě zlobit, nebo nepřijde Ježíšek, Ach jo, Co to říkáš maminko, Já jsem ale pitomec, Tak si vezmi brejle, babičko atd. Občas jim taky musím poradit, třeba tatínku, pozor, aby si nenaboural. Samozřejmě jsem dál andílek, byla to ale velká dřina to vydržet do Vánoc, ale když mi pořád vyhrožovali, že nepřijde Ježíšek. Ale od pětadvacátého ty své lidi trochu testuji. I ty hlášky už jsou ostřejší, třeba jako Uklidni se, maminko, Okamžitě běž k počítači tatínku.

Mám stále stejný apetit. Teta už se ptala maminky, jestli to už řekla doktorovi. Asi se jí nezdálo, že jsem dojedl i Tonky polévku. Ale má se to snad vyhodit, no řekněte. Zvláště, když mi tatínek vyprávěl o těch dětech v Africe. Chudinky. A já jsem si dal k obědu slepici na paprice s pěti knedlíky.  

Naučil jsem se hodně dětských říkadel, a když mě už nebaví staré fádní texty, tak něco složím sám, jako třeba hit Babička je chlupatá. Taky jsem začal tančit výrazový tanec. Tatínek pro vás určitě připraví nějaké sestříhané video a také výběr fotek, až mu vrátí opravený počítač. A to by měli rychle, poněvadž tam mám všechny své hitovky a teď musím poslouchat rádio.

No pomalu se rozloučím, jen ještě poslední odstavec o návštěvě Floridy. Bylo to oukej. Nejdříve jsme přespali v hotelu v Německu a pak doletěli do Miami. Půjčili si Fordku a jeli na hotel. Tam jsme si dali první americkou večeři, dítě zdarma (nevěděli do čeho jdou :o)). Navštívili jsme Miami, Seaquarium na Key Biscane, South Beach, tam jsem se vysvlékl už na chodníku a uháněl do oceánu, dal si na babičky radu na ulici rohlík, potom návštěva Fort Lauderdale Beach a vyrazili jsme za Péťou (dědou) do Naples. Tam to bylo klasické obžerství a také porušování režimu. Spát jsem chodil kolem desáté, snídal kolem deváté čerstvé maliny, koupal se v moři a bazénu, až se měl modrá ústa, ale zima mi nebyla .. fakt :o). Já jsem si dovolenou užil. I těch sedm hodin čekání v Dusseldorfu na cestě zpátky, jen jsem měl menší záchvat, když tatínek, naložený jako šerpa Tenzing, hodil záda.

Těším se na další měsíce, bude to sranda. A 28. 2. jdu na zápis do školky. 

Druhý  

Ano druhý. Možná vám to přijde neuvěřitelné, ale oslavil jsem druhé narozeniny. Druhý má ale trochu širší význam. Ti co mě znají tak ví, že mi chutná. Mamka dokonce říkala, že si nedokáže představit, že bychom byli dva a taťka jen poznamenal, že by si na naše jídlo musel vzít nějakej houmkredit, nebo co, ale zpátky k „druhý“. Maminka mi na oběd vždy servíruje polívku a říká, až to dojíš, dostaneš „druhý“. A tak jsem se rychle naučil „Chci druhý“. Maminku i tatínka jsem pak docela vykolejil, když jsem chtěl pak druhý i při snídani a svačině. Občas vypadají, že mají strach, abych je nesnědl, ale proč bych to dělal, když mi servírují samé dobroty. 

Co se za těch pár měsíců, co jsem nepsal, vlastně stalo. Strašně moc. Asi největší událostí, když nepočítám své druhé narozeniny, byla svatba mých rodičů. No fakt, už nežijeme na hromádce. Ale stalo se toho mnohem víc a tak pěkně postupně.  Po velmi vydařené zimě začalo konečně jaro a to s sebou vždy nese zajímavý rodinný cyklovýlet na kola do Třeboně.  Střípek z minulého roku je ve článku JEDENÁCT, podle kterého pochopíte, že jsem se na něj po právu těšil, obzvlášť pokud zaprší. Vše ale proběhlo krásně, až na návštěvu vodníka u stolu, kvůli kterému jsem ani NEDOJEDL. No byl to nějakej plantážník, uznejte, jakého inteligenta by tak asi napadlo udělat na malé dítě, zaujaté právě přišlou ženskou, která se rozplývá, jak je krásný, Brekekeke a vykouknout z poza terasy. No, krve by se ve mně nedořezal a v nervu jsem z toho byl ještě pár dnů. Vodník jen suše dodal: „To jsem, čekal.“Bylo to na zahrádce restaurace Šupinka. Pár dnu na to (a den po tom, co tatínek říkal mamince, že jsem moc malý, abych pochopil určité věci) jsme navštívili znovu Šupinku a já taťku moc nepodržel. Maminka si dala kapří hranolky s jejich domácí omáčkou na namáčení. Tu jsem chtěl samozřejmě taky. A tak jsem taťku stáhl o pár brambůrku, aby bylo co namáčet a už jsem namáčel. Ale omáčka po chvíli došla. „Opravdu není“ říkali rodiče a jako důkaz skoro dělali stojku. Opravdu nebyla. Chvilku jsem se zamyslel, otočil a uviděl číšníka, a tak jsem se otočil zpátky na tátu a říkám: „Pán donese další“. A tady taťka poznal, že mám rozumově i na složitější věci. Na dovolené jsem taky viděl věneček, to se asi někdo v rybníku utopil a taky jsem viděl lva, který plakal, protože si zlomil zoubek.. hmm hmm, smutné.

Týden po kolech měl táta ligu ragby – to znám moc dobře: „Bum, bum, do toho, do toho“. To říkám vždycky, když jezdí táta do práce, do té druhé. Na tu první si bere košili. Pak taky jezdí za tetama, teda nevím, kde jsem to slyšel, ale je to dobrý občas říct a poškádlit je. Měl jsem i období Bojím se. Tedy občas se skutečně něčeho bojím, ale tady to vrcholilo až největšími hláškami: „Bojím se sýra a bojím se ponožky“. To už mamka říkala, tak to už je trochu moc.

Čtrnáct dní po lize měli moji lidi svatbu. Bylo to pěkný, obřad na Černém jezeře, kde se mi nejvíc líbily tety domácí koláčky a pak přesun na hotel na oběd a následné veselení. Byla to zábava, takový dětský den. Rodiče nějak pořádně nepařili a tak jsem to musel vzít za ně. Povím vám, do polívky jsem měl v sobě už skoro tři pomerančové džusy. To byl mejdan. Hned po svatbě jsme jeli do Rakouska na kola. Byl to teda větší survival, než letošní nezvykle klidná Třeboň, ale jinak taky celkem v klidu. Byl jsem tam i s Pubíkem (čtěte Kubík) a na zahradě jsme si fakt užili, hlavně s lehátky. Po návratu z Rakouska mamka vyprala hory prádla a už jsme se zase balili, tentokrát do Vojkovic (u Ostrova nad Ohří). Počasí nám přálo, a tak jsem si mohl užívat s babičkou okolí vodácké základny, koukat na mašinky, skákat na trampolíně. Byla s námi i Amynka a taky si užila vesnického vzduchu a rodiče měli čas vyrazit do Varů na filmový festival zkouknout pár filmů. V neděli jsme ještě navštívili krásný statek v Jakubově, kde mají zvířátka a domácí skvělou kuchyni. Prostě super. Taky jsem začal zpívat. Kolo kolo mlýnský, skákal pes, zajíček v své jamce atd. Po narozeninách jsem odjel s mamkou na týden na Šumavu, kde jsme sbíral houbičky, maliny, stavěl s dědou stan, krmil Matyldu a teď se už těším na příští víkend, kdy jedeme s Kristýnkou a jejíma lidma do Lutové. Pořád se něco děje.

20 měsíců

Zima. Napadl sníh a maminka mi pořídila první boby. Sníh je parádní. Nejlepší je do něj skákat. U nás na sídlišti byl jednoho rána tak krásný prašan, že jsem musel pořád dokola skákat do pískoviště. A to ještě není nic proti tomu, kolik sněhu bylo na horách. Za dobu co jsme se „neslyšeli“ jsem byl na Šumavě s Kristýnkou Žardelovou a v Krkonoších s Kubíkem Kadeřávků. Učím se také nová slůvka a nové věci. Začalo mi být nepříjemné kakání do plínky a tak jsem naznačil rodičům, že bych chtěl kakat do nočníku a už se mi to skoro dva měsíce daří. Překvapivě to rodičové pochopili, stačilo nahodit dramatický výraz a použít magické slovo „Boba“.

Ne, nebudu jim křivdit, oni mě chápou docela ve všem, i když občas dojde k nějakému nedorozumění, za které si vlastně můžou sami, protože si nesdílí informace. Třeba si takhle sedím na nočníku, tlačím boba, listuji v knize Na Statku a ukážu tátovi na zajíčka. Klasická hra Jukebox, pro neznalé prostě ukážete na zvířátko a vaši lidi zpívají. Taťka však nepochopil a říká: „No zajíček, zajíček je to, má zoubky, děla tss tss“ a cení na mne zuby, jako kdyby se zbláznil a pak už jen zoufale: „Já nevím, co chceš“. Mamka, která to zahlédla z kuchyně, kde mi připravovala oběd na další den, což je mimochodem pouze jedna sedmina mé denní stravy, se začala smát a instruovala taťku, že má zpívat. Ještě k tomu jídlu, je to tak, lepší šatit než živit. Začnu snídaní, nejdříve umně okoušu máslo z chleba, dám si sýr, rajčátko, šunku, za chvilku je ovoce ke svačině, která po chvíli navazuje na oběd, a to se teda ošidit nedám. Pěkně polévka a hlavní chod a dospělácká porce. Potom na dvě hoďky šlofíka, jogurtík a něco do ruky na kousání a pak ještě večeře a druhá večeře. Není se pak čemu divit, že má první složitější slova byla PAPIA (paprika) a BAMBIA (brambor). Další už takovou logiku nedávají, ale možná by v tom Freud našel něco hlubšího – ZAVOA (závora), VOLVO, BOTA… Viděl jsem taky po delší době Tonku. Sekne jí to sestřence a ukázala mi svůj hit – Timmy time. Já mám taky hit… mňam, mňam Bobík :o). Sešlost u děda a babi se vydařila a máme zase další společné foto. Taky jsme měli doma akcičku s Kajíkem, Macíkem, Olinkou a Helenkou. Chudáci kluci si ani „nestačili pohrát“, jak posmutněle řekl Macík po asi desetihodinovém maratonu, během kterého stačili třeba pouštět lodičky v koupelně na zemi, to bylo po tom, co vyšplouchli trochu vody, jak řekla Olinka. Jinak jsem se stih vidět i s Majdou na atletických závodech, s Robinem, Mirečkou, Matýskem a Jonáškem na Šumavě a s Kamčou a Adélkou v Človíčkově.

Měřím 90 cm a mám 11,5 kg.

Fotky - 18 - 20 měsíců

Rock a Pool /čti: rok a půl/

ahoj všichni,

3 měsíce, 92 dní, 2208 hodin, 132480 minut, 7 948 800 vteřin. Krásný okamžik v životě člověka trvá většinou jen krátkou chvilku, pár vteřinek, či skutečně okamžik, tedy nějakou desetinu vteřiny. Když vezmu v potaz, že denně prospím tak 14 hodin, zbývají zhruba dva a půl miliónu okamžiků od mého posledního příspěvku tady na blogu. V každý tento okamžik projevuji nějakou emoci, něco udělám, něco neudělám, zkrátka je toho mnoho co zaznamenat a tak dnes nechávám své myšlenky plynout a protože vám chci do nadcházejícího roku udělat radost, napíšu jen to veselé. Takže začneme tím, že jsem se už pořádně rozběhal, a běhat, to je nová dimenze pohybu. Rychlé přesuny vstříc dalším a dalším zážitkům. Tak nejdřív se musím pochlubit, že jsem byl s tátou na ragby na lize a na Rugbymanii. Roste ze mě dobrej asistent, snažil jsem se, fandil, nosil vodu, nářadí, snad mě taťka začne brát s sebou častěji, když už jsem tak makal. Ono to nějak klapne, když tak nahodím svůj klasickej pohled žebrajícího pejska a on roztaje. Zkoušel jsem to už párkrát se vztekem, ale moc to nefunguje.

Taky jsem se byl podívat za dědou v USA. Země neomezených možností, která je tak daleko, že ani neumím spočítat kolikrát je to kolečko kolem našeho baráku a to je pěkná štreka. Z cesty měla největší strach maminka. Navíc jsem před odletem dostal rýmu a s vidinou mě nastydnutého a zhruba dvaceti hodinového cestování mamka přemýšlela, zda má dát diazepam mě, nebo si ho raději vzít sama. Prozradím vám dopředu, že jsme ho nakonec neměli ani jeden. Prostě cesta tam i zpátky byla zvládnutá bezvadně. Cesta tam odstartovala již vstáváním ve tři ráno, pak autem na letiště, prozkoumání letiště, zamávání babi, prozkoumání nás a nasednutí do letadla. Mezipřístání ve Frankfurtu, jedno z největších letišť na světě. Pche, ovládl bych ho do pár hodin. Ovládnout GATEu (dále Gejtu) mi zabralo pár minut, nejdřív jsem tam utíkal mamce, pak ukazuju nějakým holkám, vedle kterých jsem si sedl, že fronta je tak dlouhá, že se jen tak na ně nedostane. Nevím, co jim na tom přišlo tak vtipný, že se na mě pořád usmívaly. Od kontroly jsem utekl, mě nikdo šacovat nebude, mamku za mnou samozřejmě ještě nepustili a taťka odstaven stranou jen volal na letecký personal: „Stop the baby“. A tak udělali a jen říkali, že jsem Zér zér frojndlich. Když prošacovali rodiče, tak jsem ještě ovládl místnost přímo u Gejtu a ztropil scénu když mi odnášeli kočárek. Co si to taky ta můra dovoluje mi brát MŮJ kočárek (on je teda Špaka Toňouse, ale to ta můra nemoha vědět). Potom nás nasáčkovali do letadla a já byl už úplně urvanej, chtěl jsem spát a on ne a ne s tou skořápkou vystoupat do těch desíti kiláků, tak jsem to tam trochu vyřval a usnul spánkem zaslouženým. Nějaká hodná dvojice sedící před námi uvolnila sedačku a tak se mamka se mnou přesunula na sedačku před taťku a ten se tam mohl vyvalit jak vorvaň. Dáchl jsem si dvě hoďky, čímž jsem ukrojil sotva pětinu letu, a pak jsem si hrál s úplně vším, koukal na taťku, běhal po letadle a lámal dívčí srdce. Respektive jedno, ale za to pořádně. Jmenuje se Mája a je to Němka. Je strašně hezká a milá a je do mě naprostej blázen. Je sice o pár let starší, ale to vem čert. Dopředu vám prozradím, že jsem jí potkal i po cestě zpátky, to kdyby laskavého čtenáře napadlo to třeba tady se čtením zabalit. Po 11 hodinách letu jsme konečně přistáli ve Fort Lauderdale. Zamával jsem postupně celému letadlu a hodnej dredatej čenoch, co pomáhal tátovi na vozejk, nás protáhl skrz imigrační, vyzvedl kufry a na letišti nás vyzvedl děda. Vzal tátu a já s mamkou a jakobabi jsme jeli půjčeným bourákem Ford Crown Victoria, náš koráb na dalších 14 dní. Tak a jsem v ÚESEJ. A už to jelo. První krůčky po pláži, první zdrhačka do restaurace v Ritzu, první alergická reakce na americké dětské jídlo, první vodotrysk - hůůůůůů, první moře, první anglická slůvka (báj báj a pankejk (lívanec)).... Bylo toho moc, bylo by to na knihu. Navštívil jsem tamní dětská hřiště, ZOO, brunch, západ slunce se šampaňským, prostě fůra zážitků. Ale co stojí za samostatné vyprávění je výlet do Miami, do Seaquaria na delfíny, lachtany, mořské krávy a kosatku. Cestu do Miami jsem prospal, no bodejť taky ne, skoro 200 kiláků rovně, to by zvládla odřídit i cvičená opice (tím se nechci mamky dotknout). V Seaquariu jsme se nejdříve šli najíst. Na Floridě je zrovna mimosezóna a podle toho vypadalo i Seaquarium. Pár lidí, vše se opravuje, buduje, restaurace prázdné. Strašně jsem se tam lekl jedný 150kilový černošky. Až jsem z toho utekl. Ze zvířátek se mi nejvíce líbili lachtani, určitě víc než taťkovi, který v průtrži uháněl se někam schovat. No musel jsem se smát a mamka si myslela, že se směju lachtanům. V shopu jsem si vybral krabíka a jeepa :o) a jeli jsme do Fort Lauderdale na hotel. Sakra jakej já se měl hlad a zrovna trefik (zácpa) jak kráva. Tak jsem spucnul mozzarelový tyčinky a pár kilometrů si pořval. Rodiče pak ještě zastavili v Publixu pro večeři a po devátý jsme byli konečně na pokoji. Hlady už jsem šilhal a tak jsem do sebe poslal pár kusů krůtí šunky a emerikan čízu a už bylo hej. Řádil jsem jak černá ruka a pak jsem se s taťkou ještě asi hodinu pral v posteli, poněvadž vlastní postýlku jsem neměl. Když vypadal, že má dost, tak jsem mu dal pusu a šli jsme spát. Druhý den jsme jeli na Pompoano Beach, kde měl taťka oběd s kamarádem a tam jsem zkusil mamce skočit do kanálu. Moc si oběd v klidu neužila, ale co naplat, tak to se mnou občas je. Pár dnu na to jsem začal kašlat a měl i horečku. Schvátil mě nějaký virus akorát na cestu zpátky. Poslední dny byly v poklidu a za zmínku stojí jen cesta zpátky na starý kontinent. Normálně jsme vyjeli z Naples (asi po hodině, protože tam opravovali silnici) a zase se vydali na klasickou cestu 150 kiláků rovně až na letiště. Prej je to ízy. Taťka to raději hodil do navigace a opravdu jsme 130 kiláků jeli rovně a pak nás to začalo různě protahovat. Taťka už znervózněl a začal koukat do navigace, a když jsme projížděli černošské ghetto, bylo jasné, že jedeme špatně. A pak že nám chybí historky, jak si stěžovala mamka asi 20 minut před tím. Tak tady to máš, jsme tady mezi černochy co grilují na ulici a táta právě zjistil, že místo Hollywood Airport zadal Hustler Hollywood a tak nás to táhlo do bordelu a né na letiště. Naštěstí nám pomohl jeden černoch a navedl nás na OLD US1 a ta pak vedla rovnou na letiště. Byli jsme jen 7 kilometrů od letiště, ovšem v čase, kdy už jsme dávno měli vracet auto. Auto jsme vrátili, po malém nedorozumění nás taťka dojel autobusem na terminál, pak nám za 5 doláčů poponesli 20 metrů kufry, vyřídili jsme letenky, prošacovali nás a už jsme zase byli u Gejtu. A tam byla. Opět. Mája. Její tvář se rozzářila hned jak mě viděla a už mě nepustila. Byla tak milá, že jsem ji za to v letadla pomazlil, až z toho byla celá naměkko. Cestu zpátky přes oceán jsem z větší míry prospal a celkem jsem byl i vyřízenej ve Frankfurtu, kde se mamka pěkně namíchla, že neměla připravenej kočárek a tak jsem testnul nějaký erární golfky. Cesta na náš Gejt trvala celou věčnost, taky byl ten poslední na A terminálu. Na Gejtu jsem zlomil další dívčí srdce. Byla mladší než Mája, Čechoněmka, ale pořád starší než já. Protože blonďatá paní u počítače nezůstala nic dlužna své barvě vlasů a u letadla přemlouvala taťku, ať si k sedačce dojde, že má v kompyjůtru, že může udělat pár kroků, musel jsem rodiče na chvilku opustit, protože přeci jen už tady v Evropě nebylo floridskejch pětadvacet. A tak taťka s mamkou čekali v nástupním tunelu na Pesenžr servis a já byl mezitím adoptován rodiči té holčičky. Bože, jak ta chudinka plakala, když si pro mne přišla maminka a odvedla si mě na místo. Výlet do USA se vydařil a už se těším na další dobrodružství. Je s níma sranda s těma míma lidma.

A jak zakončit psaní lépe než veselím na Vánoce. To vám byla akce. Krize, o které slýcháme dnes a denně kolem nás, zasáhla i naší rodinu. Dostal jsem s Tonkou asi tolik dárku jako celé oddělení dětské onkologie v Olomouci při charitativní akci Řepky s Erbovou a jídla bylo tentokrát tak málo, že se dojídalo pouhé tři dny. Ale bylo to krásné. Musel jsem si teda vyřvat jídlo už dřív, protože první hvězda už dávno svítila, kolem běhalo už celé stádo zlatých prasátek a já šilhal hlady. Večeře úžasná. Dárky krásné. Toňous byl tak rozjetej, že jsem si říkal, že to je snad někdo úplně jinej. Pak jsme dali společnou koupel, kde jsem jí názorně ukázal, jak cákaj ty fontánky na Floridě, až bych táta úplně durch a šli jsme spát. Těším se na nové zážitky v roce 2012. Vám přeji všechno krásné a kašlete na Mayskej kalendář, kdyby byli Májové takový bedny, tak by asi jen tak nevymřeli.

Fotky budou brzy ! Těšte se na nášup.

!!!! FOOOOOOTKY !!!!

Jeden a čtvrt roku

Je to neuvěřitelné, ale jsem zase o čtvrt roku starší. Co na to říct. Chodím. Vlastně ne, běhám. Mám už zase nové boty. Bredšóová ze seriálu Sex ve městě by mi mohla závidět. První krůčky byly dosti divoké a odnesl jsem to nějakým tím šrámem. Například na naší cyklodovolené v Německu u Lužických jezer. To byla jízda. První den jsem si přibouchl prsty do dveří, až z toho táta celou noc nespal, druhý den jsem hlavou otestoval místní štěrk, třetí den jsem si zadřel první třísku a zakousnul jsem se do dlažební kostky při neopatrném sedlání německé sklápěčky. Scheisse. Jinak cyklovýlet super, taťka se nám trošku uhnal, když strejda „Indurain“ Jirka nasadil své turistické tempo, ale jinak krásný statek, velké hřiště, procházky, výlety, společné snídaně a zvířátka. Bééé. Občas je sranda trošku pozlobit rodiče. To jsme vám byli takhle na Šumavě (docela cestujeme, ale já si nestěžuju, když se potřebuju prolézt nebo vykadit, stačí začít řvát – o tom více později) a já jsem strčil mamky telefon tátovi do boty. Nejdřív byla sranda pozorovat, jak taťkovi nejdou nazout boty (mamka je přeci jen narvala, co nejde silou, jde ještě větší) a pak mamku jak hledá telefon a to překvapení na závěr, když táta prozvání mamku a začne mu zvonit noha. Ale Šumava krásná, lezete si nahý po zahradě a kálíte všude, kde chcete, jako zvířátko. Nebo výlet na Vydru, to byla taky bžunda. Voda ledová jako blázen, ale ten vzduch. Sranda byla taky v Maďarsku, až na výlet do Budapešti, to jsme se zas tak nezasmáli. Táta se nám uvařil po cestě z centra na Margaritin ostrov a pak po obědě, kdy do sebe nalil asi dva litry vody, dostal spásný nápad, že zpátky k autu pojedeme MHD. Bingo. To byla výhra. Autobus nás odvezl na druhou stranu města, kdo taky mohl tušit, že jsou v Budapešti dvě Aquincum. A bylo to, totální prohra. Detaily raději popisovat nebudu, protože mamka byla rozpálená do ruda a táta mlel z posledního. Ale jinak krásné počasí, pohoda na zahradě, koupačka, maďarské broskvičky, švestková polévka, procházky. Prostě ta správná dovolená.

Díky rodičové, je s vámi sranda, váš Šimliš



PS: už jsem si zkusil trávník v Pocínovicích a není to špatný, jsem zvědavej až mě mamka vezme na tartan :o)

Nové fotky tady - https://picasaweb.google.com/102152011825171688270/RokACtvrt

1 rok

Protože Vendelínek nemá teď čas psát na svůj blog (z fesťáku ve Varech to vzal na Šumavu, pak si odskočil do Práglu na narozeninovou párty a už zase svištěl na Šumavu a toho času je v Krkonoších), dovolil mi napsat příspěvek k jeho prvnímu roku. Uteklo to jako voda, stačí jen na stránce zascrollovat kousek dolů a dostanete se až k 10.7.2010, k jeho narození. Byl to malý uzlík, který byl křehký i na pohled a když plakal, znělo to, jako když malá vrána kráká… proto jsme mu taky začali říkat vráno. Ale to bylo jen na chvilku. Poležel pár týdnu v zavinovačce a pak se začal mrskat. To, že nebude život žádnej med, poznal hned záhy. Chytil chudáček první moribundus a navíc mu „zlá“ paní neuroložka předepsala cvičení mučení. Přeprat Vendu byl pro Žofí nadlidský výkon, bolelo to jak fyzicky, tak psychicky. Stačilo jen, aby se Bubí (ano správně, Vrána se změnila v Bubího, zdrobnělina Bobiny) dotknul kouskem těla karimatky a už řval jak tur. To jestli vojtění pomohlo, nebo nepomohlo, objektivně nezhodnotíme. Každopádně Venda začal dělat pokroky, kutálel se a zvedal svojí těžkou hlavu a pořád se smál. Jednou takhle ve své dobré náladě, řekl první slovo – „Táta“. Mamka uklidněná, že táta bylo první slovo a táta dmoucí se pýchou zamačkává slzu, jako kdyby koukal na film o pejskách. A pak přišlo období meresjeva. Jak ten se chudák nadřel. O poznání příjemnější pro Vendelínka byl zavedení příkrmů. Na začátku sice dvakrát kaši vyhodil (jednou po lžičce za tatínka, ale neberu si to osobně), ale z jakou chutí potom začal jíst, radost pohledět. Teď mu začalo opravdu chutnat a futruje úplně všechno – nejraději má králíčka, mrkvičku a broskve. Nejroztomilejší období začalo, když se Vendelínek naučil lézt po čtyřech.. vlastně to trvá ještě doteď, i když se už staví a dělá první kroky a má z toho strašnou radost. Vendelínek je prostě element. Je to nenechavka a flirtér, občas vzteklou a strašně ukecanej, potom to asi má. A jeho dádlování je unikát. Jsme rádi, že Tě máme Vendelínku .. Dáááádl dááádl dááá!!!

A fotky na závěr - https://picasaweb.google.com/102152011825171688270/1Rok

Tonclák na Windsurfu

sestřenka už taky válí.. yes.. aloha Tonclák :o)