Druhý  

Ano druhý. Možná vám to přijde neuvěřitelné, ale oslavil jsem druhé narozeniny. Druhý má ale trochu širší význam. Ti co mě znají tak ví, že mi chutná. Mamka dokonce říkala, že si nedokáže představit, že bychom byli dva a taťka jen poznamenal, že by si na naše jídlo musel vzít nějakej houmkredit, nebo co, ale zpátky k „druhý“. Maminka mi na oběd vždy servíruje polívku a říká, až to dojíš, dostaneš „druhý“. A tak jsem se rychle naučil „Chci druhý“. Maminku i tatínka jsem pak docela vykolejil, když jsem chtěl pak druhý i při snídani a svačině. Občas vypadají, že mají strach, abych je nesnědl, ale proč bych to dělal, když mi servírují samé dobroty. 

Co se za těch pár měsíců, co jsem nepsal, vlastně stalo. Strašně moc. Asi největší událostí, když nepočítám své druhé narozeniny, byla svatba mých rodičů. No fakt, už nežijeme na hromádce. Ale stalo se toho mnohem víc a tak pěkně postupně.  Po velmi vydařené zimě začalo konečně jaro a to s sebou vždy nese zajímavý rodinný cyklovýlet na kola do Třeboně.  Střípek z minulého roku je ve článku JEDENÁCT, podle kterého pochopíte, že jsem se na něj po právu těšil, obzvlášť pokud zaprší. Vše ale proběhlo krásně, až na návštěvu vodníka u stolu, kvůli kterému jsem ani NEDOJEDL. No byl to nějakej plantážník, uznejte, jakého inteligenta by tak asi napadlo udělat na malé dítě, zaujaté právě přišlou ženskou, která se rozplývá, jak je krásný, Brekekeke a vykouknout z poza terasy. No, krve by se ve mně nedořezal a v nervu jsem z toho byl ještě pár dnů. Vodník jen suše dodal: „To jsem, čekal.“Bylo to na zahrádce restaurace Šupinka. Pár dnu na to (a den po tom, co tatínek říkal mamince, že jsem moc malý, abych pochopil určité věci) jsme navštívili znovu Šupinku a já taťku moc nepodržel. Maminka si dala kapří hranolky s jejich domácí omáčkou na namáčení. Tu jsem chtěl samozřejmě taky. A tak jsem taťku stáhl o pár brambůrku, aby bylo co namáčet a už jsem namáčel. Ale omáčka po chvíli došla. „Opravdu není“ říkali rodiče a jako důkaz skoro dělali stojku. Opravdu nebyla. Chvilku jsem se zamyslel, otočil a uviděl číšníka, a tak jsem se otočil zpátky na tátu a říkám: „Pán donese další“. A tady taťka poznal, že mám rozumově i na složitější věci. Na dovolené jsem taky viděl věneček, to se asi někdo v rybníku utopil a taky jsem viděl lva, který plakal, protože si zlomil zoubek.. hmm hmm, smutné.

Týden po kolech měl táta ligu ragby – to znám moc dobře: „Bum, bum, do toho, do toho“. To říkám vždycky, když jezdí táta do práce, do té druhé. Na tu první si bere košili. Pak taky jezdí za tetama, teda nevím, kde jsem to slyšel, ale je to dobrý občas říct a poškádlit je. Měl jsem i období Bojím se. Tedy občas se skutečně něčeho bojím, ale tady to vrcholilo až největšími hláškami: „Bojím se sýra a bojím se ponožky“. To už mamka říkala, tak to už je trochu moc.

Čtrnáct dní po lize měli moji lidi svatbu. Bylo to pěkný, obřad na Černém jezeře, kde se mi nejvíc líbily tety domácí koláčky a pak přesun na hotel na oběd a následné veselení. Byla to zábava, takový dětský den. Rodiče nějak pořádně nepařili a tak jsem to musel vzít za ně. Povím vám, do polívky jsem měl v sobě už skoro tři pomerančové džusy. To byl mejdan. Hned po svatbě jsme jeli do Rakouska na kola. Byl to teda větší survival, než letošní nezvykle klidná Třeboň, ale jinak taky celkem v klidu. Byl jsem tam i s Pubíkem (čtěte Kubík) a na zahradě jsme si fakt užili, hlavně s lehátky. Po návratu z Rakouska mamka vyprala hory prádla a už jsme se zase balili, tentokrát do Vojkovic (u Ostrova nad Ohří). Počasí nám přálo, a tak jsem si mohl užívat s babičkou okolí vodácké základny, koukat na mašinky, skákat na trampolíně. Byla s námi i Amynka a taky si užila vesnického vzduchu a rodiče měli čas vyrazit do Varů na filmový festival zkouknout pár filmů. V neděli jsme ještě navštívili krásný statek v Jakubově, kde mají zvířátka a domácí skvělou kuchyni. Prostě super. Taky jsem začal zpívat. Kolo kolo mlýnský, skákal pes, zajíček v své jamce atd. Po narozeninách jsem odjel s mamkou na týden na Šumavu, kde jsme sbíral houbičky, maliny, stavěl s dědou stan, krmil Matyldu a teď se už těším na příští víkend, kdy jedeme s Kristýnkou a jejíma lidma do Lutové. Pořád se něco děje.